Berlínské proluky

Asi neexistuje jiné důležité západní město, které nese stopy historie 20. století tak intenzivně a rozpačitě jako Berlín. Text tohoto města Berlína psán, vymazáván a znovu přepisován po celé násilné 20. století a jeho čitelnost závisí ve stejné míře na konkrétní realitě staveb jako na obrazech a vzpomínkách potlačených a zpřetrhaných traumatickými událostmi. Centrální Berlín poloviny 90. let je do takové míry gigantickým staveništěm, dírou v zemi, prolukou, že je naprosto legitimní tuto jeho charakteristiku vnímat jako převažující nad charakteristikou Berlína, který se stává. Představa Berlína jako proluky je více než metaforou. A nejde jen o přechodný stav, nýbrž o představu, která s sebou nese reálné historické konotace. Proluky kladené vedle sebe v této eseji jsou zásadně odlišné povahy. Jedna je otevřeným městským prostorem vzešlým z války, destrukce a série následných historických událostí; druhá je architektonickým prostorem, vědomě konstruovaným a v jádru sebe-reflektivním. Oba prostory rozvíjejí paměť, ale čí paměť?