Za návrat k ranému Durkheimovi. Kulturněsociologické inspirace v Pravidlech sociologické metody a Společenské dělbě práce

Myšlenku kulturní sociologie odstartoval nový pohled na francouzského sociologického klasika Émila Durkheima prezentovaný ve sborníku Durkheimian Sociology: Cultural Studies editovaným Jeffreym Alexanderem (1988). Odmítnut byl Durkheim - positivista, materialista, předchůdce strukturního funkcionalismu a teorie systémů, a pro kulturní sociologii byl objeven Durkheim jako teoretik náboženství a kultury, Durkheim subjektivistický. S tím Alexander spojil svébytnou periodizaci klasikova díla, která je založena na radikálním rozporu mezi pozdními a ranými pracemi. Inspirace pro kulturní sociologii byly čerpány téměř výlučně z pozdějšího období kolem díla Elementární formy náboženského života. Tento článek se bude snažit prozkoumat i rané Durkheimovy práce – Pravidla sociologické metody a Společenskou dělbu práce – a hledat v nich nové zdroje inspirace pro kulturní sociologii. V první zmíněné knize bych chtěl rehabilitovat Durkheimův positivismus, který nemusí být nutně chápan jako rozporný s kulturní sociologií. Naopak by mohl přispět k diskuzi o kulturní autonomii. Ve druhé zmíněné knize chci výrazněji odlišit ekonomickou a kulturní rovinu a diskutovat, jak by kulturní sociologie mohla chápat pojmy solidarity a dělby práce. Zvláštní důraz kladu na dva typy mezilidské vzájemnosti (sounáležitost/doplňující se různost), jež Durkheimovi slouží jako základ pro pojmy mechanické a organické solidarity. Kulturní sociologie by tyto typy podle mého názoru mohla dobře využít pro pojem kulturní identity.