Rituál smrti a sociální praxe ve věku konfesí: Historicko-antropologická perspektiva

Historický výzkum umírání a smrti je již dlouhou dobu ovlivňován sociologickými a antropologickými přístupy. Přesto se teprve zhruba od 80. let minulého století historikové zabývají též otázkou sociálního užití smrti, tématem, jež hraje významnou roli v historickém bádání posledních let. To se totiž mj. soustředilo na problematiku rituálů smrti jako prezentace a rekonstrukce sociálního řádu. Epocha raného novověku, která je předmětem této studie, se ovšem vyznačovala řadou specifik, v daném kontextu především významem konfesijního faktoru jako výsledku evropské reformace. Pohřby a rituály smrti se následně často stávaly jednou z oblastí, v nichž byla vyjadřována konfesijní identita. Především v konfesijně smíšených regionech, zejména ve městech, se proto v případech vyhrocení situace jednotlivé (konfesijně definované) komunity snažily napadat rituály jiných konfesí za účelem potvrzení vlastní čistoty a správnosti vyznání. Právě v těchto momentech lze i na příkladu raněnovověké společnosti pozorovat některé ze základních antropologických principů. Členství v komunitě hrálo nanejvýš důležitou úlohu a začlenění do ní prostřednictvím tradičního rituálu a ctnostného pohřbu garantovalo též stálé místo ve společenství křesťanů (věřících). Naopak separace a vyloučení měly za následek zamezení symbolickému kontaktu mezi zemřelými a žijícími, bez něhož nebylo možno dosáhnout spásy.