Genius loci

Esej se věnuje fenoménu, který se při uchopení vhodným způsobem může stát pevnou součástí výuky v českých školách: je to genius loci a s ním související výuka. V kontextu probíhajících diskusí nad novou podobou kurikula, rychlých proměn společnosti posledních dvou desetiletí a zejména výhledu na budoucí vývoj (nejen) českého přírodního prostředí je rozvoj poznání krajiny žádoucí. Probíhající procesy a jevy v krajině z pohledu přírodovědného i pedagogického poskytují široké možnosti pro objektivní hodnocení a kognitivní složku žákovské osobnosti. Environmentální rozměr s krajinou svázané výuky ohlížející se od lokálních aspektů ke globálním úkolům a problémům rozšiřuje také osobnostní a subjektivní pojetí místa. A nakonec praktické zkušenosti a rozvoj kompetencí vedle znalostí završují využití a použití daného místa žáky v intencích místně zakotveného učení. Esej je rozčleněna na dvě části, kdy je první věnována teoretickým východiskům, seznámení s klíčovými faktory obou fenoménů a jejich rizikům; druhá pak sleduje kontext kurikulárních dokumentů, výuky a místně zakotveného učení na příkladech pedagogické praxe. V závěru se příspěvek věnuje náhledu na terénní výuku a místně zakotvené učení jako nástroje participace žáků na utváření, upevňování a uchování genia loci v úrovni znalostí, hodnot, spolupráce komunity, sdílené paměti a společných tradic.