Orientalismus jako paradigma moci: Antropologická perspektiva

Předmětem studie je teoretická analýza historických a sociokulturních vztahů mezi euroamerickou západní kulturou (Okcident) a východní islámskou kulturou (Orient). V článku jsou popsány a interpretovány příčiny a důsledky akulturačních procesů, které mezi Orientem a Okcidentem probíhají po dlouhé období. Základní historický zlom ve vztahu křesťanské a islámské kultury znamenala koloniální expanze Západu ústící ve vojenskou, politickou a ekonomickou nadvládu nad zeměmi Orientu. K nastolení hegemonie Západu nad Východem však výrazně přispěla také západní věda. Zájem vědců, spisovatelů a umělců o orientální kultury vedl již v koloniálním období ke zrodu orientalismu jako nové vědní disciplíny usilující o popis a interpretaci Orientu. Jak upozornil palestinský literární kritik Edward W. Said, orientalismus nikdy nebyl objektivní a ideologicky nezaujatou vědou, ale diskurzem moci, neboť prostřednictvím vědeckých a literárních textů vytvářel zkreslený, falešný a stereotypizovaný obraz Orientu, který legitimoval nadvládu Západu. Zamyslíme-li se nad problémem střetu civilizací z perspektivy orientalismu jako diskurzu moci, je zřejmé, že k optimalizaci vztahu mezi Západem a Východem nestačí nastolit rovnoprávnost v oblasti politických a ekonomických vztahů. Neméně důležitá je dekonstrukce kulturního diskurzu orientalismu, který v sobě odráží tradiční koloniální a postkoloniální nerovnost.