Česko-německé kontakty ve světle antroponymie českých zemí

Diachronní pohled na česko-německé vztahy s ohledem na antroponymii českých zemí odhalil jejich nejzávažnější důsledky ve sféře vlastních jmen osobních. 1) Byl to především společný základní repertoár křestních jmen, který se vytvářel v těsném kontaktu česky mluvících obyvatel s německými příchozími a pod sjednocujícím vlivem římskokatolické církve. V něm zaujímala významné místo jména církevní (např. Jan/Johannes/Johann, Nicolaus/Mikuláš, Petr/Peter/Petrus, Margaretha/Markéta, Katharina/Kateřina) a jména německá (Henricus/Heinrich, Albertus/Albert/Albrecht, Ulricus/Ulrich), u česky mluvících obyvatel užívaná ve větší míře jen do konce 18. stol. Naopak v  německém prostředí byla akceptována – ovšem jen v malé míře – nejvýznamnější církevní jména česká (Václav/Wenzel, Ludmila, Vojtěch). 2. Vyspělejší způsob identifikace osoby pomocí dvoučlenného jména (křestní jméno + příjmí, později dědičné příjmení – Johannes Schwarz), který preferovalo německy mluvící obyvatelstvo českých zemí již od 14. stol., ovlivnil a zároveň uspíšil zavádění dvoujmennosti v českém prostředí (Jan Kohout), ovšem jen u mužských zástupců rodiny. – Tyto těsné českoněmecké kontakty skončily po druhé světové válce v r. 1945 vyhoštěním Němců z České republiky. Od té doby jsou v ČR křestní jména německého původu spíše ojedinělá, udržují se většinou jen rodinnou tradicí (otec Karel, syn Karel, podobně Jindřich, Oldřich a další)