Karel Černý: Velká blízkovýchodní nestabilita: Arabské jaro, porevoluční chaos a nerovnoměrná modernizace 1950-2015

V prosinci 2010 se tuniský mladík Muhammad Buazízí upálil, aby upozornil na špatnou ekonomickou, politickou a společenskou situaci v Tunisku. Jeho čin vyvolal sérii protivládních protestů a demonstrací, které se dominovým efektem rozšířily do většiny zemí regionu MENA (Middle East North Africa). V mezinárodním prostředí byly tyto protesty eufemisticky označeny „arabské jaro“ (Arab Spring). Navzdory tomu, že proti anglosaskému diskurzu je ten český ve zkoumání těchto událostí o poznání skromnější, pokusy o reflexi událostí arabského jara v něm najdeme. Kvalitou a obsahem přitom vynikají zejména příspěvky domácích orientalistů (Mendel 2015; Křížek – Tarant et al. 2014; Beránek 2012). Nejaktuálnějším příspěvkem psaným v českém jazyce k problematice arabského jara z pera „neorientalisty“ je publikace sociologa Karla Černého, který působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Monografie Velká blízkovýchodní nestabilita: Arabské jaro, porevoluční chaos a nerovnoměrná modernizace 1950–2015 je výsledkem jeho delšího výzkumu, který se zabýval strukturálními příčinami arabských revolucí a nástupem politického islámu na území blízkovýchodního regionu. Tato publikace dotváří mozaiku Černého dosud publikovaných monografií zabývajících se blízkovýchodním prostorem a fenoménem islámu: Svět politického islámu (2012), Jezídé – menšina na útěku (2017), Nad Evropou půlměsíc (2015) a Význam kmenové společnosti v 21. století (2015). Již na první pohled kniha ohromí svým rozsahem. Autor na téměř šesti stech stranách demonstruje interdisciplinární přístup k dané problematice. Nepočítáme-li úvod a závěr, Černý rozčlenil text do šesti kapitol, v nichž navíc čtenáři nabízí 29 grafických a 11 obrázkových příloh či 29 tabulek, jež výklad vhodně doplňují a oživují. Úvod práce představuje její teoreticko-metodologické ukotvení či východiska, jednotlivé metodologické kroky, zdroje dat, jejich operacionalizace a v neposledním řadě výzkumné otázky a cíle, na něž publikace hledá odpovědi. Autor ve své monografii odmítá pro vysvětlení událostí arabského jara použít klasickou teorii modernizace. Inspirován kritickým čtením modernizačních teorií, předkládá alternativní pojetí teorie modernizace. Černého model vnímá nestabilitu blízkovýchodních režimů jako interakci pěti nezávislých proměnných: „mezinárodní kontext, politická modernizace, ekonomická modernizace, sociální a demografická modernizace, primordiální identita – islám“ (s. 31; obr. 3). Tyto proměnné jsou dále podrobeny dvouúrovňové mikroa makroanalýze pomocí kvantitativní a kvalitativní metody. Publikace se snaží odpovědět především na čtyři hlavní hypotézy: „H1: blízkovýchodní modernizace je ve srovnání s dalšími makroregiony světa dlouhodobě výrazně nerovnoměrná v jednotlivých dimenzích sociální změny; H2: míra nerovnoměrnosti tempa vývoje v jejích jednotlivých dimenzích v čase narůstala; H3: míra politické stability, či nestability jednotlivých zemí v průběhu arabského jara je částečně vysvětlitelná mírou rovnoměrnosti či nerovnoměrnosti modernizačního procesu těchto zemí; H4: tempo sociální a demografické změny je v blízkovýchodním regionu výrazně rychlejší, než tomu bylo v novověké Evropě, kde docházelo ke všem změnám pozvolněji“ (s. 35–37). Výše formulovaným hypotézám nelze z metodologického hlediska nic vytknout, navíc kniha odpoví nejen na ně, ale také na šíře formulované výzkumné otázky z úvodní části práce. Takto načrtnutý teoretický model značně prospívá struktuře celé knihy, neboť se ho drží všechny kapitoly.